Texty

Havlovo dvacáté století

To, čemu říkáme dějiny Západu, je permanentní konflikt mezi proroky a funkcionáři jejich prorockého poselství, mezi idejemi a aparáty, které je uskutečňují. Struktury jsme si ustavili, abychom intence života mohli realizovat racionálně, nezávisle na vrtoších jednotlivců; jednou ustaveny se ale snaží nahradit mnohé a rozličné intence života intencí jedinou – sebereprodukcí.

Struktury kanonizují, vymezují v autorizovaných příručkách pravověrný výklad idejí proti výkladu kacířskému, organizují inkvizice a odborné komise; mají svůj vlastní jazyk, který Václav Havel nazval ptydepe. Věty formulované v jazyce struktur jsou vyhlášeny za „objektivní pravdy“ a střeží je jazyková policie.
Celé dvacáté století je kafkovské, protože struktury, které jsme si vytvořili, abychom osvobodili ideje od závislosti na nepředvídatelném osudu a vůli jejich objevitelů a vynálezců, do sebe vsávají naše životní světy. Zbývají z nich jen dobře vybavené světy soukromé, do nichž unikáme před pustotou světa společného. Stále více se ty soukromé světy podobají simulačním kabinám, v nichž se učíme řídit automobil: nikam nejedeme, jen na monitoru ubíhá virtuální krajina a my řešíme virtuální situace.

Disident, ne antikomunista

Všechny struktury mají jedno společné: vytlačují jako podvratnou otázku smyslu, protože překážejí sebereprodukci struktur. Ve věku samopohybu se otázka smyslu vrací do našich životů jako vůle k životu v pravdě. „Pravda“ tu znamená „žít ve shodě s vlastní zkušeností“, nekolaborovat se lží, která okupuje veřejný prostor – od reklamy po hesla ražená mediálním provozem a bavičským průmyslem, aparáty stran a kulturou sponzorovanou soukromým kapitálem.
Václav Havel – disident neviděl v západní demokracii nějaké hlubší východisko. Tvrdil o ní, že jen lépe před člověkem skrývá krizovou situaci a o to hlouběji ho do ní ponořuje. A není nakonec šeď a pustota života v posttotalitním systému vlastně jen karikaturně vyhroceným obrazem moderního života vůbec, a nejsme … ve skutečnosti jakýmsi mementem Západu, odkrývajícím mu jeho latentní směřování? napsal.
Vraceli jsme se k této větě pokaždé, když jsme nad italským (snad v Evropě prvním) překladem knihy Moc bezmocných diskutovali o roli disidentů v komunistickém bloku. Neviděli jsme v nich „jen“ antikomunisty, ale druhy v boji proti tomu samému nepříteli, proti samopohybu struktur a jejich neproniknutelným kódům.
Začínala globalizace, parlamenty se měnily v kulisy, moc se stěhovala ze svých viditelných center; planetární struktury a jejich technokratické policie si podrobovaly systém, kterému už jen setrvačností říkáme demokracie. Síly s minulostí nesouměřitelné přebíraly všechnu moc. Studená válka mezi komunismem a kapitalismem nebyla než jednou z podob procesu, v němž globální kapitalismus vítězil nad kapitalismem demokratickým.
Šeď a pustotu posttotalitního systému jsme označovali slovem normalizace; označme latentní směřování Západu, jehož byla v očích Václava Havla normalizace mementem, formulí planetární normalizace. Je to situace, v níž svoboda jednotlivce není než systém únikových chodeb do soukromých světů, jichž je velká nabídka; a v němž moc už nemusí vykazovat svou legitimnost před lidmi hledajícími smysl toho, co dělají.
Pohřbili jsme s Václavem Havlem, myslím, naději, že disent – spor o smysl ve veřejném prostoru – probudí demokratické společnosti k novému životu, že disent bude novou dějinotvornou silou.

Havlova postdemokracie

Rozhodujícím důsledkem globalizace je, že boj o smysl přestal být zdrojem legitimnosti politického rozhodování. Otázka legitimity ztrácí ve společnosti váhu, moc je faktická – nastoluje nové poměry, vkliňuje se do světa a mění jej bez našeho souhlasu; politika se neorientuje na smysl moci, ale na její technickou účinnost. Hledá nová místa, kde se reprodukovat, podrobuje si nové sféry života, stává se „biomocí“.
Havlovo přesvědčení, že „kde existuje veřejná soutěž o moc, a tedy i veřejná kontrola moci, existuje přirozeně i veřejná kontrola toho, čím se moc ideologicky legitimuje“, přestává platit. Dokazuje to neúspěch protestů v Evropě a USA proti politice globálních oligarchií pod heslem – „my jsme 99 %“. Hladce ale zvítězilo to „jedno procento“.
„Setkání se smyslem“ je ve všech svých formách setkáním s lidmi, kteří ve svém životě reprezentují jeden společný svět, celek, který jsme dosud vnímali jen rozdrobený do světů soukromých, obehnaných ostnatými dráty a postavených na právu „vyloučit ne-vlastníky“.
Společný svět není nikdy před námi jako nějaký předmět, který by bylo možné objektivně popsat. Jen (pro)svítá v komunikaci s živými bytostmi na Zemi, vždy svázán s empatií, s posunutím mezí toho, co umíme říci a čemu umíme porozumět. Planetární normalizace je systém, v němž už není kde a kdy být otázkou smyslu osloven. Všude a vždy je nepatřičná, celek světa se ztratil v labyrintu specializovaných ptydepe.
Pojem postdemokracie se dnes připisuje britskému politologovi Colinu Crouchovi. V jeho pojetí označuje systém, v němž reprezentace celku společnosti je nahrazena lobbováním a nadnárodní korporace přebírají v systému roli států.
V Moci bezmocných Václav Havel rozvinul jiný pojem „postdemokracie“: je to systém, v němž se boj o smysl vrací do hry, demokracie se osvobozuje od struktur orientovaných na techniku moci, „struktury stmelené sdíleným pocitem smysluplnosti komunit spíše než sdílenými ambicemi expanze“ získávají v systému novou váhu. Postdemokracie je tato pluralita paralelních polis, vytvořených „samoorganizací zdola“ silou sdílené zkušenosti smyslu. Smysl je Robin Hood, vyhnán z hradu bojuje v lesích.
Nepřišla ale postdemokracie Havlova, přišla ta Crouchova. Zůstane s námi navždy?

Intelektuálovo pokušení

Vytlačení otázky smyslu z veřejného prostoru má jeden tragický důsledek pro intelektuály, nazvu jej pokušením fetišizace struktur.
Mezi intencemi života a intencemi struktur, mezi legitimností a legalitou, mezi idejemi a institucemi, mezi věčným mravním řádem a dočasným mocenským uspořádáním světa bude vždy mezera, někdy i propast. Ty dva póly nelze redukovat jeden na druhý – nikdy nebude žádná legalita zcela legitimní, nikdy žádná strana nebude inkarnací ideje, na niž se odvolává. Nepokojný a vzpurný vztah mezi těmito dvěma póly musíme hájit jako nezrušitelnou historickou podmínku demokracie.
I Václav Havel, velký obránce nepokojného vztahu mezi legitimností a legalitou ve dvacátém století, podlehl pokušení fetišizace struktur, když vojenský aparát USA a NATO vyhlásil za struktury jednající „ve jménu lidských práv“. V roli prezidenta opustil přesvědčení disidenta, že pojmy jako lidská práva či mravní řád jsou vždy jen antipolitické – vnášejí do politiky principy „vztažené k věčnosti“, a proto je nelze nijak vtělit do dočasných struktur.

Pravda a láska?

Antipolitika je rozhodující silou v určitých historických situacích, ale nikdy nemůže chtít být politikou. Inkarnovat antipolitiku do nějaké politické struktury je pokušením všech „intelektuálů“. Staré pokušení, stará tragédie. Vtělení principů vztažených k věčnosti – pravdy a lásky třeba – do struktur jako NATO nebo americká vojenská moc udělalo z velkého středoevropského disidenta „pomahače“ (výraz je Rumsfeldův!) velmoci, která vedla válku ve lži, jejíž aktéři postavili Guantánamo a praktikovali mučení zajatců, aby z nich „vytěžili informace“. Pokušení fetišizace struktur je důsledkem středoevropského traumatu z cynismu velmocí a následné vůle sjednotit politiku a svědomí, moc a etiku ve jménu bezpečnějšího světa. To jsou paradoxy! – jak se říká v Havlově Audienci.
Kolik velkých intelektuálů ale uvěřilo ve dvacátém století, že komunistická strana uskutečňuje pravdu a lásku v dějinách? A kdo z nás může říci, že nepodlehl ani na malou chvíli vábení jiných struktur a neuvěřil, že v některé z nich pravda a láska mohou nalézt trvalé bydliště?
Ne, pravda a láska stojí vždy proti strukturám, neřídí je, jen jim kladou odpor. Někdy i účinný, jak dokazuje příklad disidenta Václava Havla.

Pohřbili jsme s Václavem Havlem naději, že spor o smysl ve veřejném prostoru probudí demokratické společnosti k novému životu

2013 Václav Bělohradský

http://www.kosmas.cz/autor/749/vaclav-belohradsky/

--------------------------------------------

Václav Havel o nenávisti

„Uvažuji-li o lidech, kteří mě osobně nenáviděli či nenávidí, uvědomuji si, že je spojují některé vlastnosti, které - sečteny a společně rozebrány - nabízejí určitý, zajisté jen velmi všeobecný, výklad původu jejich nenávisti.

Nejsou to především nikdy lidé dutí, prázdní, pasivní, lhostejní, apatičtí. Jejich nenávist se mi zdá být vždycky projevem jakési velké a v podstatě neukojitelné touhy, jakéhosi trvale nenaplněného a nikdy vlastně nenaplnitelného chtění, jakési zoufalé ambice. Je to tedy vnitřní mohutnost veskrze aktivní, která svého nositele vždy znovu k čemusi upíná a kamsi ho vleče a které ho takříkajíc přesahuje. Rozhodně se mi tedy nenávist nezdá být pouhou absencí lásky či humanity, pouhým vakuem lidské duše. Naopak: s láskou má mnoho společného, především právě onen sebetranscendující prvek, totiž ono upnutí se k druhému, závislost na něm, ba přímo delegování kusu vlastní identity do druhého. Tak jako milující touží po milovaném a neobejde se bez něho, touží i nenávidějící po nenáviděném. A tak jako láska je i nenávist v posledku vlastně výrazem touhy po absolutnu, byť výrazem tragicky zvráceným.

Lidé nenávidějící, aspoň jak já je poznal, jsou lidmi s trvalým, nevykořenitelným a samozřejmě skutečnému stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem ukřivdění. Tito lidé jakoby chtěli být bezbřeze ctěni, respektováni a milováni a jakoby byli nepřetržitě zužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou jim nevděčni a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen že je nectí a nemluví bezbřeze, jak by měli, ale dokonce je - aspoň jak jim se zdá - přehlížejí. 

V podvědomí nenávidějících dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými pravými držiteli kompletní pravdy, a tudíž jakýmisi nadlidmi či dokonce bohy, a že z tohoto titulu zasluhují kompletní uznání světa, ba dokonce jeho kompletní povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni a podrážděni tím, že svět je jako svůj střed nepřijímá a neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba že se jim možná i posmívá. 

Jsou jako rozmazlené či špatně vychované děti, které si myslí, že jejich matka je na světě jen a jen proto, aby je zbožňovala, a které jí zazlívají, že občas dělá i něco jiného například že se věnuje sourozencům, manželovi, knize nebo nějaké práci. To všechno pociťují jako křivdu, zranění, útok proti sobě, zpochybnění vlastní hodnoty. Vnitřní náboj, který by mohl být láskou, se zvrací v nenávist k domnělému zdroji v ublížení.

(...)

Říká se o nenávidějících, že to jsou lidé s komplexem méněcennosti. Možná to není charakteristika zcela přesná. Spíš bych řekl, že to jsou lidé s komplexem osudového nedocenění vlastní hodnoty. 

Důležité se mi zdá být i mé další pozorování: nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale jen se nakysle posmívat. Není schopen skutečné ironie, protože není schopen sebeironie; autenticky se totiž dokáže smát jen ten, kdo se umí smát sám sobě. Pro nenávidějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost.“ 

úryvek z projevu Václava Havla, proneseného na Konferenci o nenávisti (Oslo 28. 8. 1990)

------------------------------------------------------------------------------------

Za krizemi stojí nezvládnutá složitost

Petr Robejšek  09. 01. 2013 | 21:46

Od přelomu tisíciletí cloumají světem krize, jejichž četnost a závažnost stoupá. V burzovních a konferenčních sálech je zažíváme jako každodenní jednoaktovky a v akademických kruzích jako dlouhodobý spor o to, zda za ně může selhání trhu či selhání státu. Trh nefungoval, jak slibovala chicagská škola, říkají jedni. Stát příliš reguloval trh, tvrdí druzí.

Ti, kdo hovoří o selhání státu, vycházejí stejně jako ti, kteří kritizují selhání trhu, z předpokladu, že by stačilo používat správnou teorii, a krize vymizí. Ale co připustit jinou možnost? Co když krize současnosti ukazují, že nezvládáme realitu proto, že je pro nás nezvládnutelná?

Problém nezvládnutelné komplexity potenciálně existoval vždy. Avšak od roku 1989 je s ním lidstvo konfrontováno ve zcela výjimečné míře. Od pádu železné opony už totiž nic nebránilo skutečně „globální“ globalizaci, tedy konkurenci a kooperaci bez hranic. Výrobní a organizační struktury se s cílem vyrobit více a levněji zhušťovaly a zároveň se s cílem obsáhnout celou planetu rozpínaly. Tyto protichůdné procesy vedly k tomu, že rozsáhlost a složitost ekonomických vazeb zřejmě přesáhla úroveň, kterou jsou lidé schopni myšlenkově obsáhnout.

Přesto se ekonomické elity, vyzbrojené matematizovaným manažerským věděním, snažily růstové potenciály globalizovaného světa zmobilizovat a zkrotit zároveň. Jenže schopnost „spočítat“ ekonomická zadání podle identických vzorců a interpretovat je podle identických teorií ještě neznamená pochopit, co se skutečně děje. Natož vyvodit z toho přiměřené závěry. A když navíc hospodářské krize ohrožují nejen přežití firem, ale i stabilitu celých států, tak je těžké spokojit se s tvrzením, že krize prostě patří ke kapitalismu.

Manažeři a politici se dosud snažili pochopit a ovládnout globalizaci pomocí stále komplikovanějších a větších organizačních jednotek. Ničivost krizí však roste, jestliže postihnou propojené systémy. Nejenže bankovní krize roku 2008 začala v USA a postihla celý svět. Je navíc siamským dvojčetem dluhové krize západních států. Tím dostává ekonomická krize rozměr nejen politický, ale i bezpečnostněpolitický.

Zdá se, že je nejvyšší čas přestat chápat krize jen ekonomicky. Přesnější obraz získáme, když rozšíříme jejich definici a začneme krize vnímat jako důsledek nezvládnuté, zřejmě i nezvládnutelné komplexity. Co když jsou ekonomické a politické krize projevem nedostatečnosti našich poznávacích a řídicích schopností? Průběh a důsledky krizí poslední dekády naznačují, že by to mohla být pravda.

Krize současnosti, ať v ekonomice nebo v přesahu do mezinárodní politiky, lze popsat jako spontánní zjednodušování systémů. Neznamenají nic jiného, než že složitost struktur sloužících k dosahování ekonomických cílů přesahuje úroveň, kterou jsou lidé schopni myšlenkově obsáhnout a organizačně zvládnout.

Nezvládnutelné systémy jsou dysfunkční jako golemové bez kontroly. Manažeři a politici se sice pořád ještě snaží vtěsnat globalizaci do standardizovaných norem a institucí. Dnešní krize jsou však formou jejich spontánního rozpadu a tím i nedobrovolnou redukcí nepřiměřených ambicí na úroveň, která odpovídá lidským schopnostem. Globalizaci střídá fragmentace

psáno pro E15

--------------------------------------------------------------------------

Expremiérka Iveta Radičová:
S pravdou ve volbách neuspějete

rozhovoru pro ČESKOU POZICI se zamýšlí nad vývojem české a slovenské pravice, 
aktivitou občanské společnosti a zastává se Petra Nečase.

EVROPA

Ondřej Koutník | 28.10.2012

© ČESKÁ POZICE, Richard Cortés

Profesorka sociologie a bývalá slovenská premiérka Iveta Radičová byla v tomto týdnu jedním z hlavních hostů konference Forum 2000.

Před rokem její vládě vyslovil slovenský parlament nedůvěru. Letos na jaře se z politiky stáhla, ale podle předvolebních průzkumů je hlavní favoritkou pro prezidentské volby v roce 2014. Profesorka sociologie a bývalá premiérka Iveta Radičová byla v tomto týdnu jedním z hlavních hostů konference Forum 2000, jejíž letošní náplní se stalo téma Média a demokracie.

Bývalá předsedkyně slovenské vlády ČESKÉ POZICI poskytla rozhovor, ve kterém se zamýšlí mimo jiné nad neutěšenou situací českých a slovenských pravicových stran, hovoří o aktivitě občanské společnosti a míní, že premiér Petr Nečas neměl na výběr, když se rozhodl spojit hlasování o daňovém balíku s hlasováním o důvěře své vlády.

ČESKÁ POZICE: Je zajímavé, že české a slovenské středopravicové strany se nacházejí ve velmi podobné – pro ně nepříliš radostné – situaci. V březnových volbách dostala slovenská pravice „na zadek“ v předčasných parlamentních volbách. V Česku zase pravicové strany dostaly na frak v uplynulých krajských a senátních volbácha něco podobného je zřejmě čeká i ve volbách do Poslanecké sněmovny.

RADIČOVÁ: Když se země nachází v krizi, nastávají tři fenomény: technokratizace vládnutí, posilování moci státu a medializace politiky. Když zemi například postihne nějaká přírodní katastrofa nebo jako nyní finanční krize, sílí moc centrály – tedy státu. Občané očekávají, že stát bude konat a že bude lidem kompenzovat jejich ztráty – způsobené ať už povodní, nebo hospodářskou krizí. A to je přece přirozená parketa levicových stran, které lidem vzkazují: Ano, vyřešíme, budeme přerozdělovat, k čemuž tedy jen potřebujeme více peněz do společného rozpočtu.

„Když se země nachází v krizi, nastávají tři fenomény: technokratizace vládnutí, posilování moci státu a medializace politiky.“

Naopak středopravé strany staví na programových hodnotách založených na přesvědčení, že zodpovídáme sami za sebe. Tyto strany ale v krizovém období prosazují reformy. To je slovo, ze kterého se dnes někteří občané mohou „osypat“. Navíc když se o reformách hovoří již přes dvacet let, lidé se ptají: Jak dlouho ještě budeme muset „reformovat“?

ČESKÁ POZICE: Nemyslím si, že by Češi tak významně trestali pravicové strany za jejich nepopulární reformy. Ty slibovaly už před volbami v roce 2010 a přesto ve volbách hlasy dostaly. Spíše jde o to, že česká veřejnost je znechucená skandály těchto stran a reformy jim zkrátka nevěří.

RADIČOVÁ: Kdybyste mi dali na váhu spravedlnosti kauzy pravicových a levicových stran, nevím, která strana by převážila. Když je u vlády pravice, vylézají na povrch její skandály. Když levice, tak zase její aféry. Každá kauza je problém. Je otázkou, proč politická garnitura nepřistupuje k odstraňování systémových vad. Bohužel se každá vláda spoléhá na smutný faktor: krátkou paměť občana a skutečnost, že lidé vnímají především události, jež se zrovna dějí.

Má vláda spustila zásadně důležitý protikorupční program, který je ve světě oceňován. Slovensko bylo například přizváno do Obamovy aktivity otevřeného vládnutí. Ještě je třeba dokončit reformu soudnictví, aby vyšetřování byla dotahována do úspěšného konce. Tuto reformu jsme už bohužel kvůli pádu vlády nestihli.  

© ČESKÁ POZICE, Richard Cortés

Atmosféra na Slovensku se v ničem výrazně nevymyká od atmosféry v Evropě jako celku, míní Radičová.

ČESKÁ POZICE: Na slavnostním zahájení konference Forum 2000 jste mimo jiné pronesla, že „občané se odcizují od politiky a jejich schopnost účastnit se spravování věcí veřejných je stále menší“. Jaká je v tomto pohledu situace na Slovensku? Probudila se společnost napříkladkauzou Gorila?

RADIČOVÁ: Myslím si, že slovenská občanská společnost je permanentně probuzená. Velké protesty se konaly již v letech 1991 až 1992 před rozdělením Československa. Obrovské protesty – zřejmě největší svým rozsahem na Slovensku – se pak udály za mečiarismu. Byl to boj za standardní demokratická pravidla, společnost byla opravdu zmobilizovaná. Protesty a občanské hnutí nakonec v roce 1998 vedly k vytvoření nové vlády. Problémem protestů Gorila bylo, že nebyl jasně definovaný cíl, proto je dnes poměrně obtížně měřit efektivitu toho hnutí z hlediska dosažených výsledků. Angažovanost veřejnosti v tomto případě vydržela jen do doby konání předčasných voleb letos v březnu.

ČESKÁ POZICE: Jaká je nyní na Slovensku společenská nálada za vlády Roberta Fica? V Česku máme poměrně napjatou atmosféru – ať už kvůli hospodářské krizi či nejrůznějším skandálům v politice…

RADIČOVÁ: Atmosféra na Slovensku se v ničem výrazně nevymyká od atmosféry v Evropě jako celku. Pokud se podíváte do Prahy, Bratislavy, Paříže nebo Říma, zjistíte, že se situace příliš neliší. Občané se v Evropě právem ptají: Kdo je zodpovědný za tento stav věcí veřejných? Kdo je zodpovědný za enormní veřejné deficity, kam se peníze poděly, proč se nebojuje s korupcí a tak dále. Takové otázky se však týkají například i USA. Tím nechci situaci na Slovensku zlehčovat. Myslím si ale, že jedinou šancí občanů a jejich reprezentantů na politické scéně je pravdivost a zodpovědný přístup k řešení problémů.

Jenomže kdo s pravdivostí a s řešením obtížných problémů má vůbec šanci uspět ve volbách? Nikdo! Respektive málokdo. Tím mají zelenou populisti a ti, kteří staví politiku na slibech. V demokracii zažíváme situaci, kterou nazývám „3D“: demokracie jako dokonalá drzost. Drzost v tom, že politici něco naslibují, mají odlišný program a na oko působí jako političtí nepřátelé. Posléze se však spojí, aby mohli společně vládnout. Takové koalice jsou vnitřně nestabilní, což byl případ i té mé. Vznikají vlády, jež se sice mohou snažit nastalé krizové situace řešit, nicméně padají jako houby po dešti. Za dvacet měsíců v Evropě padlo jedenáct vlád, to je strašně moc. Přitom to byly vlády, které se snažily ozdravit veřejné finance. To nebyly vlády, které tu krizovou situaci způsobily.

„Kdo s pravdivostí a s řešením obtížných problémů má vůbec šanci uspět ve volbách? Nikdo! Respektive málokdo.“ 

ČESKÁ POZICE: Souhlasíte s myšlenkou, že společnost má takovou politickou reprezentaci, jakou si zaslouží?         

RADIČOVÁ: Řeknu to takto: princip většiny znamená, že vám vládne největší menšina. Ti, kteří ve volbách získají nejvíc hlasů, získávají legitimitu přes legislativní většinu vládnout v zemi. Vždy ale vládne největší menšina. Když si to politik uvědomuje, přistupuje k vládnutí s pokorou. Pokud si toho vědom není a přistupuje k vládnutí ve smyslu ‚vítěz bere všechno‘, v očích občanů ztrácí legitimitu a postavení. Když například na Slovensku vítězný Smer-SD získal z celkového počtu oprávněných voličů zhruba 25 procent, znamená to, že tři čtvrtiny voličů tuto stranu nevolily.

Platí však, že Smer-SD získal největší menšinu, která má legislativní většinu(vláda Roberta Fica a jeho strany Smer-SD je jednobarevná – pozn. red.). Když bude Fico postupovat s pokorou, udrží se u kormidla. Když ne, zmobilizuje se občanská společnost a protesty zintenzivní, protože vláda už by v takovém případě nezastupovala ani tu největší menšinu. O to těžší je to pro koaliční vlády, ve kterých se dennodenně musíte domlouvat, že ráno ještě bude koalice.

ČESKÁ POZICE: Vaší vládě zlomilo před rokem vaz hlasování orozšíření takzvaného eurovalu, s nímž jste spojila hlasování o důvěře. Do podobného rizika se pustil i premiér Nečas, jenž existenci vlády spojil s hlasováním o daňovém balíku. Jak takový krok s odstupem času hodnotíte? Neudělal Nečas chybu?  

RADIČOVÁ: Neudělal. U Petra Nečase to nebyla otázka volby, nýbrž nevyhnutelné rozhodnutí. Zdržím se teď komentářů k návrhu Kalouskovy daňové reformy, kterou bych nepodpořila. Na druhou stranu je to návrh koalice, na kterém se původně domluvila. Buď tedy koalice vyřeší své vnitřní spory, na nějaký čas zabezpečí stabilitu vládnutí, prosadí nevyhnutelná řešení a reformy, nebo ať se ukáže – jak žádá premiér Nečas – zda má tato koalice vůbec existovat.

--------------------------------------------------------------

 KAPITALISMUS A JEHO KRITIKA. POTŘEBUJEME K RENESANCI MARXE?

16.09.2012 09:56, DENÍK REFERENDUM
Thomas Meyer-autor je emeritním profesorem politických věd na univerzitě v Dortmundu a šéfredaktor časopisu Neue Gesselschaft/Frankfurter Hefte.
------------------------------

 Kapitalismus není jako plachá srna, kterou by mohl vyplašit diskursivní větřík ve vědě, politice a médiích nebo dokonce v převažujícím mínění kulturních rubrik, včetně těch, které tisknou konzervativní listy. V tom se liší od obrovských investičních prostředků, které kapitalismus žene v sekundových rychlostech kolem zeměkoule. Ty se diskursivním větříkem vyplašit mohou.

Kapitalismus se zrodil v ohni vášnivých kritik v pozdním osmnáctém století. Ve všech fázích svého vývoje vyvolával masivní odpor, v teorii i praxi. Na to se rádo zapomíná. Kapitalismus kultivoval umění živit se z vlastní kritiky. Snad i díky tomu z každé krize vyšel posilněn, a s lepší pozicí. Čím hlubší krize, tím zdařilejší léčba na konci.

Ze světové hospodářské krize, kdy se mu prorokoval jistý konec, vyšel díky keynesiánskému protijedu jako triumfující vítěz, který v desetiletích studené války s lehkostí překonal komunismus, zpočátku obávaného protivníka, s plánovanou ekonomikou, údajně bez krizí. Kapitalismu překonal komunismus nejen v praxi, ale i v každé myslitelné teorii.

Za 250 let jeho existence se ukázalo, že krizím nejen propadá, ale také krizi představuje. Dobře si žije z nikdy neutuchajících vln tu fundamentální, tu pragmatické kritiky. Trvale obklopen skepsí a nedůvěrou, které si bohatě zaslouží, vždy po krátké fázi lítosti a skromnosti. Zatímco kritika detailů na kapitalismu, tohoto mýtu současnosti, měla a má mnoho jmen, kritika fundamentální má v celém světě jen jedno – Karel Marx.

Nejnovější krize kapitalismu byla hlubší, ošklivější, záludnější než většina jejích předchůdkyň. Prokázala bezpříkladný potenciál vzbudit nepřátelství a odpor. Koho by překvapilo, že až po šosácké redakce ožila principielní kritika kapitalismu - ve vědě, žurnalismu a části politiky. Vzbuzuje se tu, sotva po dvaceti letech po velkolepém selhání všech modelů plánovaného hospodářství, jakýsi druh opětné renesance marxismu. Jakoby bylo možné z tohoto zdroje čerpat naději na zcela jiný model.

Terry Eagleton, z duchovního sektářství ho podezírat nemůžeme, protože jde o renomovaného britského sociologa, viděl přicházet vhodný okamžik pro jakýsi poslední soud dějin politických věd. Před ním trhá všechnu kritiku vyslovenou proti Marxově učení za posledních 150 let, aby Marxovi se vším všudy, s masem a kostmi, přiznal duchovní vládu. Opomíjený diagnostik naší epochy se tak vrací na vedoucí místo. Je marxismus všemocný, protože je pravdivý? Dost možná se tento duch zas dostane na pořad dne v našich velkých debatách.

Kyvadlový návrat
Není pochyb o tom, že po zásadním selhání ideologické víry v trh a jeho praxi (po nejnovější krizi finančního kapitalismu) může jen zásadní kritika vyjasnit, kam to s kapitalismem má a smí jít dál. Jde o kritiku ve smyslu kritického zkoumání. Jak může pomoci Marxovo učení? V posledních třiceti letech se opakovaly pokusy Marxe a marxismus vrátit do společenskovědních, vědeckých, novinářských a politických debat o budoucnosti naší společnosti a budoucnosti kapitalismu.

Odhlédneme-li od napůl esoterických skupinek a sektářů, všechny tyto pokusy selhaly na tom, že společenský a vědecký mainstream sdílel premisu, že všechno, co Marx napsal o kritice kapitalismu, historické analýze a alternativách do budoucnosti, se míjí s tím, co charakterizuje současnou hospodářskou, sociální a politickou realitu. Kapitalistický hospodářský systém je totiž zasazen do sociálního státu se stále hlubší hospodářsko-politickou regulací a byly v něm překonány třídní rozdíly. Tato premisa se ukázala jako křehká.

Nejpozději velká recese v roce 2008 ukázala, že jako těsná kůže praskne celý systém, který má kontrolovat finanční trhy řídící současný kapitalismus, že praskne hlavní část politického zarámování kapitalismu. Ochočení kapitalismu po hospodářské krizi - do podoby neškodného domácího zvířete hrdé demokracie - selhalo. Bestie se utrhla z obojku. Wolfgang Streeck z toho vyvozuje, že když se kapitalismus tak silně vrátil do srdce demokratického světa, je třeba ho vrátit také jako analytický koncept do vědeckých a politických diskursů, abychom zas věděli, o čem mluvíme.

Karl Polanyi popsal roku 1944 neúnavný pohyb mezi expanzivní logikou kapitálu a ochrannou logikou sociální. Kyvadlo se vrátilo na úkor sociálního státu, plné zaměstnanosti a demokratické kontroly zpět k dominanci zájmů trhu a kapitálu. Cenou je ztráta sociální účasti a ztráta bezpečí milionů lidí v postižených místech na celém světě.

Jak k tomu došlo? Zjevně souhrou tří faktorů, z nichž důležitý je i každý sám – konce umírňujícího konfliktu s reálným socialismem, globalizace trhů (ta byla vítána pro účely mocenské a argumentační výbavy), ochabnutí sociálně-politických sil, které postavily sociální valy proti povodni trhů vylitých z hranic.

Důležité je, že na konci rivality mezi demokratickým kapitalismem a „reálným socialismem“ o lepší historickou legitimaci ochabla vůle „vítězů dějin“ vzít ještě vážněji „sociálnědemokratický kompromis“, na který se odvolávají kapitalistické demokracie. Přitom je to právě on, kdo zakládal důvěru společenských většin v hodnotu a užitečnost demokracie.

Dělo se tak (s výjimkou USA) zpočátku sebevědomě, později tiše, v sociálním státě, za růstu platů a jistoty, výměnou za smíření se s kapitalistickým tržním hospodářstvím a jeho nerovnostmi, které překonat nelze. Jako „paradox marxismu“, by se dal označit účinek hrůzy z nástupu revolučního překonání kapitalismu, jak prorokoval Marx, ať už s pomocí demokracie nebo proti ní. „Paradox marxismu“ přispěl k tomu, že velká část politických a hospodářských elit v kapitalistických demokraciích nakonec akceptovala sociálně-demokratický konsensus.

To alespoň přivedlo radikální kritiku kapitalismu, zosobněnou Marxem, k dialektickému obratu. Dělnickému hnutí, i jeho demokratickému křídlu, dala radikální kritika kapitalismu dva morálně výbušné soudy. Kapitalismus je neslučitelný se sociálními zájmy práce, proto je historicky nevyhnutelná dějinná alternativa k němu. Tím se marxistická poloha dodnes viditelně odlišuje od pestrého zbytku kritiky kapitalismu, ať už její témata a finesy v průběhu let variují jakkoli.

Hra s ohněm na sociálně-demokratickém konsensu
Není divu, že rostoucí pohrdání sociálně demokratickým kompromisem, jak je na odiv stavějí jeho odpůrci, nanovo zostřuje citlivost pro marxistickou polohu. Když byl tento kompromis ve dvacátých letech minulého století uzavřen, paradoxně pod dojmem hospodářské krize, byla hrozba principielní alternativou kapitalistickému uspořádání společnosti zcela realistická.

Obě křídla dělnického hnutí, demokratičtí socialisté a komunisté, byla ve svých navzájem opačných nadějích přesvědčena, že se alternativa podaří. V rodném listě demokratického kapitalismu jako legitimního uspořádání stojí v Evropě na prvním místě sociální občanství. Trh a vlastnictví výrobních prostředků jsou v zásadě potvrzeny, avšak s podmínkou, že slouží blahu celku. Marxistická kritika kapitalismu toto nechtěla, ale způsobila. V tomto smyslu její dědictví vstoupilo do moderního vnímání sociální demokracie.

Oba partnery k historickému kompromisu přivedly zkušenosti a hrozba katastrof. Po desetiletí jim to a jejich společnostem vězelo v kostech. Až je odvály demokratické revoluce ve východní Evropě, uskutečněné proti alternativě, která žádnou alternativou nebyla. Věštci předpovídali, že hledání alternativ skončilo, liberální demokracii a kapitalismus prohlašovali za konec dějin.

Tedy také trhy přestoupily v globálním měřítku někdejší hranice, šlo o proces, který politika chtěla a pomohla mu. Vzalo to dech nejen myšlení v ekonomických systémových alternativách. Zesílily nejtvrdší argumenty zostřující tlak na pracovní podmínky, mzdy, vyjednávací prostor odborů a sociální stát vůbec. Krok po kroku byly demontovány sociální, politické a civilizační elementy, které držely kapitalistické trhy a garantovaly, že západní společnosti v desetiletích po II. světové válce mohou s usměrněným kapitalismem uzavřít mír. Konec konců takový kapitalismus splnil velkou část svých slibů – vysokou životní úroveň, sociální jistotu a zmenšování nerovností.

Tony Judt dramaticky varoval, že tento mír živí historické zapomnění a osudovou iluzi, že sociálně-demokratický kompromis vydrží i v případě, že mu bude odebrán jeho sociálně ekonomický fundament, že zůstane jako levitující kulturní chiméra, protože jiných systémových alternativ se nedostává, jiná možnost není. Ve vědě a politice sociálně demokratická kritika nikdy neustala, analyzovala destruktivní účinky neřízených trhů a sociálními vazbami nesvázané vlastnictví výrobních prostředků. Nekapitulovala před bujným protivníkem, ani v časech, kdy se pro svůj růst a své úspěchy zdál nezranitelný.

Od vystoupení Rudolpha Hilferinga, Eduarda Heimanna a Fritze Naphaliho zásadní, sociálně demokratická kritika kapitalismu v uvedeném smyslu kapitalismus nejen konfliktně provázela, z dlouhodobého pohledu o něm a jeho účinkování i spolurozhodovala - s keynesianismem, procesy podílu na rozhodování, regulací a veřejnými statky.

Co zůstává z Marxovy kritiky kapitalismu?
Skočila už tato epocha? Stal se kapitalismus imunním vůči kritice, takříkajíc z předávkování trvalou kritikou? Dával by to tušit fakt, že neoliberální glorifikace kapitalismu podivně přežila, a to navzdory zdrcující argumentační převaze jejích odpůrců odvozené ze zkušeností a poznatků po světové finanční krizi. Připusťme, že dějiny vnímání Marxe jsou dodnes, v tom má Terry Eagleton pravdu, hlavně dějinami nedorozumění, překrucování, instrumentalizace. To vše vztaženo k dílu, které samo není prosto rozporů a politického taktizování.

Dva Marxovy účinky vyčnívají dodnes: jeho vábení k jakémusi druhu teologické recepce a svéhlavost propojená s nejjemnější textovou hermeneutikou a tendencemi k „zposvátňování“ textů a odmítání jakéhokoli druhu diferenciace a kritiky jako pouhých nedorozumění. Proto byla po desetiletí blokována plodná recepce Marxe v akademických debatách západních společností. Taková debata mohla vyjasnit, co stojí za pozornost, a co se přežilo. Vždycky se zdálo, že jít může jen o celek. Skoro všem se ulevilo, když se tohoto druhu debaty mohli zbavit pilným ignorováním jejího předmětu. Kdyby se výše uvedenému povedlo vyhnout, mohla by se debata o Marxovi v současné krizi kapitalismu ještě jednou hodit.

Co zůstává z Marxovy kritiky kapitalismu, je heuristický návod na analýzu krize, popis příčin a důsledků kapitalismu orientovaného pouze na soukromé vlastnictví a trh, popis logiky zhodnocování. Při měkkém způsobu čtení zůstává docela aktuální teze o rozhodující vlivu poměrů výroby na politiku, společnost a kulturu. Obojí – kapitalistická analýza krizí a „materialistický“ způsob čtení společenských poměrů – poslouží objasňujícím způsobem, jen když se od začátku bráníme jejich dogmatizaci.

Prakticky nic se nedá použít z obou odjakživa nejslabších částí marxistické teorie: politiky velké historické alternativy ke kapitalismu, „vyřešené hádanky historie“, z představ o tom, co má vzejít z překonané kapitalistické společnosti. Ke státu, třídě, revoluci, reformě, nepřidal největší bořitel kapitalismu o moc víc než pár příležitostných střepů v aktuálních případových analýzách, ze kterých se nedá sestavit konzistentní obraz.

Ne náhodou si Marx vzal s sebou do hrobu tajemství, jak docílit „racionální látkovou výměnu“ společnosti s přírodou, totiž hospodářské plánování bez krizí, s „překonáním odcizení“, alias podílnou práci v komplexních hospodářských světech.

Nevyhnutelný byl krach jeho samozvaných žáků při lepení těchto kousků, ať už ve formě anarchosyndikalismu, fixovaného na společné rozhodování, nebo plánovačsky euforického leninismu. První vylil vaničku i s dítětem, a rozprášil se nedostatkem vlastní komplexity, druhý nikdy nemohl fungovat v komplexnějších společnostech, zmutoval v rostoucím bludu do příšery.

Jaká ironie marxismu, že to byli zrovna sociální demokraté, kteří na sebe vzali namáhavý úkol alespoň přibližného smíření obou pólů hádanky lidstva – také sociální demokraté byli po desetiletí věrnými následovníky marxismu v jeho demokratickém způsobu čtení. Podnikli neúnavné pokusy jak propojit plánování, tolik, kolik je nutné, s tak velkou hospodářskou demokracií, jak je jen možné. A zároveň, aby to vůbec šlo, přisoudit zdomácnělým trhům služebnou roli pro obojí. Pár desetiletí to dost dobře fungovalo. Kdo jiný, když ne sociální demokraté by to dnes mohl ještě jednou zkusit?


Článek vyšel v časopise Neue Gesellschaft/Frankfurter Hefte. Přeložil Jan Šícha

V Deníku Referendum vychází článek v rámci projektu Evropa a my ve spolupráci se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

--------------------------------------------

Proslov Lenky Procházkové 6.7. 2012 na Václavském náměstí

Publikováno 6.7.2012 V rámci akce “Mistr Jan Hus a současnost”

Říká se, že církev svatá je věčná. Dvacet let pro ni není žádná doba, zatímco pro nás, smrtelníky, je to zhruba čtvrtina života. Čtvrtinu našeho života katolická církev čekala na vhodnou vládu, která bude připravená uzavřít s církví kšeft.

Plácli si na to za zavřenými dveřmi a nazvali to zákonem. Potom ten právní zmetek vláda předložila parlamentu ke schválení. Jmenuje se to „vyrovnání státu s církvemi“. Když to přeložíme do srozumitelné češtiny jedná se o dar, kterým se římskokatolická církev stane největším soukromým vlastníkem pozemků v ČR. Krom toho se stát zavazuje, že další čtvrtinu našeho života budeme přispívat na platy duchovních a že po dobu třiceti let budeme splácet částku 59 miliard korun navýšenou o inflaci. Celkem jde o majetek v hodnotě  zhruba 160 miliard Kč. Aby se zachovalo dekórum přizvala KC do komplotu dalších 16 malých církví a náboženských společností, protože v houfu se loupež organizuje snadněji. ŘKC se tedy takticky rozhodla, že z majetků a především peněz, které chce od nás všech získat, naláme pár drobků církvím malým. Dělení kořisti je domluvené a ani vláda a její obročníci nevyjdou zkrátka. Proto vláda tento nemravný, nespravedlivý a nebezpečný zákon prosazuje jako svou prioritu. Proto udržuje svůj vratký koaliční člun, do kterého už teče, na hladině zaříkáváním. Proto stále omílá, že zákon připravila ve jménu spravedlnosti a že nejde o dar, ale o návrat majetků, které byly KC ukradeny po únoru 48. To je lež! Pravda je zcela jiná.

Původ majetků katolické církve vznikl po Bílé hoře, kdy zabrala  nemovitosti po zabitých a uprchlých protestantech a dostala obrovské finanční dary od císaře Ferdinanda II, aby zakládala semináře a vychovala kněze, kteří měli české kacíře obracet na víru pravou. Z hlediska církve to byla požehnaná zlatá doba, z hlediska národa doba nejstrašnější. Dnes se ale dovídáme, že to nebylo tak zlé a že přece vznikaly krásné barokní kostely a paláce. Tvrdí se také, že jezuité pozvedli vzdělanost a že páter Koniáš byl vlastně sběratel vzácných zakázaných knih. Mluvit o inkvizičních procesech, o mučení, popravách a zabírání majetků po obětech je dnes pokládáno za demagogii. Jakoby těch sto šedesát let až k reformám Josefa II. nestálo v učebnicích dnešního dějepisu za víc než okrajovou zmínku. Sto šedesát let, to je osm generací lidí, našich předků, o jejichž utrpení je prý neslušné mluvit. Ale čtyřicet let komunismu, kdy poprvé i katolická církev byla v nemilosti, ji  vyvyšuje jako obětního beránka a zvýhodňuje nad mnohými dalšími občany, kteří také s režimem nesouhlasili a byli stíhaní, nebo věznění. Těch čtyřicet let útlaku chce ŘKC  dnes zúročit způsobem, který je nemorální a pohoršuje historiky, ekonomy i právníky.

Majetky, o které dnes K Církev usiluje, aby byla odškodněna za křivdy komunismu, však ztratila už v roce 1781 reformou Josefa II.. Některé tehdy ztratila úplně a na zbylých směla pak už jen hospodařit, čili byly to majetky veřejné a nikoliv soukromé, církev s nimi nesměla disponovat bez souhlasu státu. Tak to zůstalo až do roku 1918. Pak se i ty  majetky, které církev spravovala,  značně ztenčily, když vznikla  Československá republika a  došlo k pozemkovým reformám,  což za chvíli podrobněji vysvětlí Jan Bouček.

Zakladatel státu – TGM byl člověk hluboce věřící, ale přesně rozlišoval mezi vírou a církví. Věděl, že víra je dar, s kterým se nesmí kupčit. Jako zralý muž přestoupil na protestantismus a psal mnoho kritických úvah o ŘKC a jejích hodnostářích. Více než tři sta krát byl za to soudně obžalován, ale všechny procesy  vyhrál. Po založení Československa usiloval o to, aby se stát vymanil z vlivu církve. Jako filozof zmapoval smysl českých dějin. Vyzdvihl odkaz Jana Husa a z husitů nedělal partu lupičů a teroristů, tak jak se o to dnešní učebnice snaží. Obdivoval dílo Jana Amose Komenského, biskupa Jednoty bratrské, protože věděl, že i malý národ může být velký svou mravností, tolerancí a vzdělaností dostupnou každému.

Nevím, zda dnešní vláda je tak vzdělaná, aby vůbec pochopila dosah zákona, který spáchala a kterým boří principy První republiky a omezuje suverenitu našeho dnešního státu, když chce z ŘKC udělat největšího vlastníka pozemků v republice a tím jí dát do rukou moc, kterou od Josefa II. už nikdy neměla. Zákon, o kterém mluvím, jde proti duchu naší ústavy, protože v demokratickém sekulárním státě, který se nesmí vázat na žádné náboženství, vytváří způsob nátlaku. Bohatá církev sice nebude mít mravní kredit, tak jako ho neměla po Bílé hoře, ale získá zlaté kreditní karty a opět může ohýbat duše a charaktery lidí. Nikoliv už násilím, nikoliv už útrpným právem, ale právem bohatého. Nikdo jí nezabrání ovlivňovat školství a vychovávat si své lidi a formovat je pro své úmysly. V nouzi, v které dnes mnoho našich občanů žije, je přirozené podlehnout nabídce bohatých sponzorů a dát si navléknout obojek. Naší vládě tyto úmysly katolické církve vyhovují, má totiž společný zájem – vychovat občany k poslušnosti a ohebnosti. A proto naše vláda církev svatou tak protežuje, je to pokrytectví oděné do katechismu!

V té souvislosti jsem napsala otevřený dopis papeži Benediktovi. Ten totiž je podle církevního práva vlastníkem všech římskokatolických majetků na celém světě. A protože je navíc i  neomylný, může výnosy z majetků i ty miliardy, které budeme třicet let církvi splácet, použít na cokoliv. Napsala jsem mu, že ale naše národní dějiny a naše hrdost se nedá ukrást tak jako ty pole a lesy. Dopis se mou podepsal historik Mojmír Grygar a režisér Václav Dvořák. Vím ale, že kdyby to bylo technicky možné, četl by papež milióny podpisů Čechů i Moravanů. Ateistů i věřících. Naše tři podpisy jsou jenom zástupné, ten dopis jsme napsali za všechny, kteří se zákonem nesouhlasí. Chtěli jsme, aby Vatikán věděl, že tu loupež odsuzujeme. A že se nepodrobíme vlivu bohaté církve, že kostely zůstanou dál poloprázdné, protože obřadnictví je jen přetvářka. Pravá víra nesídlí v chrámech ale v srdcích! Podali jsme také trestní oznámení na českého premiéra a celou vládu, která zákon pokoutně připravila podle nápovědy církve. Obvinili jsme vládu ze zneužití pravomoci a z trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku.

Další trestní oznámení jsou podána na kardinála Dominika Duku, který přípravu zákona dozoroval. V jeho případě jde o pokus krádeže. Státní zastupitelství pro Prahu 1 naše podání zamítlo, a když jsme napsali  na Městské státní zastupitelství, aby to přešetřilo, dopadli jsme stejně. Osoby činné v trestním řízení sice vazebně stíhají Davida Ratha pro několik miliónů v krabici a žádají vydání Vlasty Parkanové kvůli 650 miliónům, o které stát zaplatil za letadla víc než měl,  ale přípravu na spáchání škody v řádu desítek miliard nechávají státní zástupci stranou a dovolují vládě, aby trestný čin dokonala. Nyní jsme tedy napsali na Vrchní státní zastupitelství v Praze.

Možná vám to připadá jako boj proti větrným mlýnům. Jenže právě s tím oni počítají. Že se unavíme a že to vzdáme. Ale to se pletou. My na rozdíl od nich jsme se poučili z historie a stále máme na paměti 8. listopad 1620,  bitvu  na pláni Bílé hory, kdy vojáci byli unavení nočním pochodem a hladoví  a nedostatečně zásobení municí a kdy český král v poklidu seděl u oběda na Pražském hradě. Máme na paměti, že ta jedna prohraná bitva, trvající jen dvě hodiny rozhodla o budoucnosti národa na dvě stě let. Proto víme, že  dnes opravdu na únavu čas není. A ještě chvíli nebude.  Protože pokud zákon bude schválen parlamentem a pokud ho prezident podepíše, musíme my občané vyzvat senát, aby konal svou ústavní povinnost a obvinil prezidenta z velezrady.

To nejsou silná slova, to je konstatování stavu věcí. Prezident ČR nesmí svým podpisem stvrdit narušení územní celistvosti země ve prospěch státu jiného, tedy Vatikánu. O tom by mohli rozhodnout pouze občané v referendu. Další žaloby, pokud zákon bude schválen,  jistě přijdou od fyzických restituentů, kteří zákonem získají nerovnoprávné postavení vůči velkoryse obdarovaným církvím. Také náš Ústavní soud čekají těžké časy, protože zákon o tzv. vyrovnání státu s církvemi prolamuje Benešovy dekrety. Církevní specialisté nám zatím tají seznam majetků, které chtějí získat. Tvrdí, že objem pozemků jen odhadli a že to konkrétně dohledají, až zákon bude schválen. Rozhodnou prý zápisy v pozemkových knihách. Církevní odborníci se  dušují, že zápisy v pozemkových knihách jsou seriózní a že se jich lze držet jak Písma svatého. Opravdu? Nemovitosti, o které kolaborující Řád německých rytířů přišel v roce 1945 podle Benešova dekretu jsou v Pozemkových knihách Vyššího Brodu stále psané na Adolfa Hitlera. Komu je tedy nyní naše spravedlivá vláda chce vydat? Kdo je tím ukřivděným levobočkem, který má právo na odškodnění?? Církev svatá.

Jak asi víte, schvalování tohoto nemravného zákona už je ve třetím čtení. 10. července znovu začíná schůze sněmovny. Občané píšou poslancům dopisy, aby pro zákon nehlasovali, podepisují petice,  a dnes jsme se sešli tady. Podle průzkumů je 80 procent obyvatel Čech a Moravy proti tomuto zákonu, který pošlapává vývoj dějin. Jestli přesto bude schválen, znamená to, že vláda a nadpoloviční většina poslanců pohrdají vůlí a rozumem občanů. Znamená to, že nás nezastupují, že nekopou za Českou republiku. Slovo kolaborace je příliš mírné. Tohle co chystají, je zrada!  V době, kdy vláda nedokáže zajistit mnoha Čechům a Moravanům důstojný život, v době, kdy toto arogantní asociální panstvo už ožralo naši zem na kost, jí chtějí ještě zlomit páteř. Už zase přepisují dějiny. Pražský primátor pokrytecky klade věnce na Staroměstském náměstí na památku popravených stavovských vůdců, kteří umřeli kvůli svobodě víry a tentýž primátor hodlá pár metrů od někdejšího popraviště znovu vztyčit sloup se sochou PM, sloup, který tam vítězní Habsburkové postavili jako pečeť, že kacíři v Čechách byli rozdrceni. Socha  má stát na svém někdejším místě, a kamenný mistr Jan Hus na ni bude strnule hledět.

Dnes, když si připomínáme výročí jeho statečné smrti, bychom si měli uvědomit, že stojíme na důležité křižovatce.  Boj o demokracii nebyl vyhrán, skutečný boj o ni nastává až teď.  Demonstrovat je naše právo a vlastně i povinnost. I naše ústava to výslovně občanům přikazuje. Kardinál Duka ji asi nečetl, když nazývá demonstrující občany lůzou. Možná, že pořádně nepochopil ani Bibli. V evangeliích se přece nikde nepíše o tom, že církev má být bohatá. Kam se církev dostala od Ježíšova: Miluj bližního svého, rozdej svůj majetek a následuj mě?

Poslanec Marek Benda mi v nedávné tv debatě řekl, že chce ŘKC církvi vrátit pozici, kterou měla před Josefem II. Francouzská revoluce je pro něj trapný omyl dějin, stejně tak revoluce v roce 1848 a o Masarykovi nechce slyšet. V téměř celé Evropě došlo k omezení majetků a vlivu církve už dávno a církve tam dnes žijí z daní věřících, stát pouze udržuje historické církevní stavby. Ale ČR, která je pokládána za jednu z neateističtějších zemí, hodlá církvi darovat statisíce ha půdy a zadlužit dvě generace finančními splátkami. Dokonce i Evropská Komise  naši vládu varovala před tímto nesmyslným a neodůvodněným krokem. Ale vládu to nezajímá, její členové jezdí do Vatikánu častěji než dřív komunističtí papaláši do Moskvy. Radit se a poslouchat příkazy.

Česká média dlouho držela pusu a krok, teprve nedávno se trochu probudila. Ale pořád se drží opatrně zpátky. Nejsou nezávislá. My ale máme internet! Využívejme ho, posílejme si informace. Ty podstatné najdete na našich webových stránkách:  Hlavně nebuďme skleslí. Pravda nakonec zvítězí, ale dá to fušku. Tak buďme vytrvalí a stateční, přátelé! Nic není ztraceno, pokud to nevzdáme my sami.

Příspěvek byl publikován v rubrice Články a jeho autorem je Admin.

                            -------------------------------------------

Václav Bělohradský:
Korupce jako filosofický problém

V časopise Nový prostor jsem našel tuto úvahu: "Mně přijde, že posedlost soukromím je něco jako posedlost korupcí. Obojí je na místě, krade se hrozně a na soukromí se útočí v jednom kuse. Obojí ale zakrývá ještě podstatnější věci. S nadšením fascinovaně sledujeme politika, který ukradne milión – a nezabýváme se tím, jak nám před očima mizí penze, nebo jak se privatizují nemocnice, to není tak zábavná detektivka. Rozumujeme nad tím, aby se náhodou někdo nedostal do našeho soukromí – a zapomínáme, že naše životy za nic nestojí."

pátek 13. května 2011, 10:00

Slovo korupce má v sobě velký mystifikační potenciál, probouzí naivní konsensus, který se často obrací proti demokracii. Všechny totalitarismy, i ten československý, začínaly obecným pohoršením nad zkorumpovanými politickými stranami. Je to narativ – vyprávění plné dramatického napětí, v němž okrádaný lid vítězí nad nepoctivými konšely. Je v něm zakódována idea, že ne systém, ale lidé selhali; „nic nefunguje“, praví hospodský a často i akademický žvást, „protože lidé všechno rozkradou, musíme je lépe střežit, převychovat, eventuálně vyměnit“. Vláda lidí vyměněných se ale brzy začne podobat v očích voličů vládám předešlým – a slovo korupce začne znovu svolávat zástupy k boji proti lidské zkaženosti. A bude zase úspěšné, má své kořeny hluboko v křesťanském pojetí hříchu jako příčiny úpadku lidstva. Kdo nad sebou zamává heslem boje proti korupci, snadno získá konsensus, ale naděje, které probudí, zase rychle pohasnou. Čtu například v MfD: …strana Věci veřejné (VV) působí na českém politickém trhu coby vazal soukromé bezpečnostní agentury ABL. Dosud nevídané propojení byznysu s politikou může být podle ústavních expertů důvodem pro rozpuštění takového subjektu. Raketový vzestup a pád (především lokálních) stran, které vyneslo do parlamentu heslo boje s korupcí, jsou častým jevem euro-americké politiky.

28. března 2011 velvyslanec USA v Česku Norman Eisen prohlásil například v rozhovoru pro ČT24, že bude pomáhat v boji proti korupci. Hned pak ale dodal, že podporuje nabídku firmy Westinghouse na dostavbu Temelína. To, že za zájmy jedné soukromé firmy lobuje v malém a bezvýznamném státě velvyslanec nejmocnějšího státu na planetě, je mnohem větší problém než korupce jednotlivců. Kudy vede legální hranice mezi lobováním a politickým vlivem?

Dostavba Temelína, více než pětisetmiliardová investice, je legálně prosazována v situaci, kdy je Česko (v poměru k objemu výroby) největším vývozcem energie v Evropě. Kdo na tom vydělá? Vít Klusák, autor dokumentu Vše pro dobro světa a Nošovic, připomíná, že jedno ze tří tisíc pracovních míst v automobilce Hyundai stálo asi čtyři a půl miliónu korun, tak vysoké byly investiční pobídky, které český stát nabídl té firmě. Proč to není úplatek?

Kvalita života prudce klesá ne proto, že v systému se děje, co je nelegální, ale proto, že se v něm děje, co je legální – to je opravdový problém. Heslo boj proti korupci od něj odvádí pozornost, a proto je nejnebezpečnější mystifikací současné politiky.

V obráceném světě

Ve skutečně obráceném světě, pravda je jen fází lži – napsal Guy Debord ve svých úvahách o společnosti spektáklu. V globální ekonomice je odhalování korupce pravdou, která zakrývá lež o celku. Tou lží je báchorka, podle níž současná krize je důsledkem nelegálního jednání jednotlivců a skupin, ne legálního fungování systému. To, že na stavbě dálnic se někdo nelegálně obohacuje, je menší problém než moc automobilové, betonářské a naftařské lobby, která se na stavbě dálnic obohacuje legálně.

Ivo Bystřičan natočil dokument o způsobu, kterým některé velké obchodní řetězce jednají se svými zaměstnanci. Ti mají strach mluvit o své situaci, hrozil by jim „okamžitý vyhazov a blbá práce je pro mnoho lidí lepší než být bez práce“. Mluvit ale mají strach i ti, kdo už v hypermarketech nepracují, „bojí se, že by se jim řetězce svými dlouhými prsty mohly pomstít… nebo že by jejich vystoupení nemuselo udělat dobrý dojem na jejich současné zaměstnavatele“.

Novinář Petr Zídek napsal, že by bylo zapotřebí napsat dějiny strachu v letech 1939 až 1989, ale co dějiny strachu po roce 1989? Boj proti strachu nastolenému legálními prostředky je naléhavějším problémem než korupce, strach je totiž její obecnou psychologickou podmínkou.

Pravda o korupci slouží ideologické lži, podle níž v systému obíhají dvě mince, jednou se platí v ekonomice a druhou v politice. Ve skutečnosti je mince jen jedna, má dvě strany a záleží na okolnostech, kdy padne nahoru stranou ekonomickou a kdy tou politickou. Pomocí hesla boj s korupcí ideologové globálního kapitalismu předstírají, že kapitál je (může a má být) něčím jiným než převlekem politické moci. Ne, kapitál a politická moc jsou ta samá postava ve dvou převlecích.

Podobně jsou legální a nelegální jednání v globální ekonomice dvěma stranami téže mince. To, zda v určitých situacích ta mince padne nahoru stranou legální či nelegální, závisí na investicích do právních firem, do politického lobování a do specializovaného vědění. Někdy je výhodnější zaplatit pokutu, jindy vést soudní spor.

Legální a nelegální

Politická moc a kapitál jsou relativně oddělené jen v nejnižších poschodích, ve vyšších jsou pevně slité v jedno. Energie, doprava, infrastruktury, věda a výzkum, zbrojní a farmaceutický průmysl, bankovnictví, ekologická politika, biotechnologie – to všechno jsou slitiny kapitálu a politiky. Smlouvy o těžbě nafty jsou například v „naftařských státech“ výsledkem utajených investic do ovlivňování politiků, operací rozvědek a výhodného odprodeje zbraní, jak přesvědčivě dokazují depeše zWikileaks. (Už se nám podařilo infiltrovat všechna ministerstva, sděluje například jeden naftařský koncern.)

Podobně rozdíl mezi špinavými a čistými penězi je v globální ekonomice pouhá konvence, ve svých hrách o zisk koncerny využívají peníze čisté nebo špinavé podle okolností, řídí se jen ziskem. 90 procent mahagonového dřeva vyváženého z Peru do USA se těží ilegálně, špinavé peníze se očišťovaly pomocí falešných dokladů, dočítáme se v jiné uniklé depeši.

Maďarský marxista György Lukács ve své vlivné knize Dějiny a třídní vědomí vyzývá proletariát bojující za komunismus, aby šel leninskou cestou a rozdíl mezi legálními a nelegálními prostředky boje pojímal jen utilitaristicky – k dosažení revolučních cílů je dobrý ten prostředek, který je nejúčinnější. Globální hyperburžoazie se chová leninsky přesně podle jeho představ, legální a nelegální prostředky jsou pro ni rovnocenné, v boji o zisk volí ty, které jsou účinnější.

Rozdíl mezi legálním a nelegálním jednáním, mezi čistými a špinavými penězi, je vykonstruované vyprávění, do jehož tvorby nadnárodní korporace investují a pak je šíří dalšími investicemi do médií, až ve společnosti převládne. Jeho „uvěřitelnost“ je přímo úměrná investicím do specializovaného vědění, mediálních kampaní a právnických kanceláří, na nichž závisí soudní rozhodnutí například o tom, že určitý výrobek ohrožuje zdraví občanů, nebo naopak je bezpečný. Oligarchové specializovaných výzkumných institutů nabízejí na trhu entity, na které se specializují – nukleární fyzici lobují za jaderné elektrárny, biotechnologové za obchodování s geneticky manipulovanými potravinami, nanotechnologové za rozsáhlé využití svých objevů v ekonomice.

Skandály jako Enron nebo Parmalat, neprůhledný vliv ratingových agentur, obrovskou informační asymetrii, která charakterizuje vztahy bank a jejich klientů, chování velkých obchodních řetězců a především nedávnou finanční krizi nelze popsat slovem korupce. To slovo normalizuje katastrofální důsledky fungování globální ekonomické moci tím, že je redukuje na problém překročení hranice mezi legálním a nelegálním, mezi špinavými a čistými penězi, tedy na problém trestání zkorumpovaných jednotlivců a skupin.

V epoše globálního kapitalismu není problémem korupce, ale mizení hranice mezi legálním a nelegálním, mezi špinavými a čistými prostředky.

Posthegemonický chaos

Definoval jsem nedávno čtyři formy chaosu, které vyvolaly v Evropě identitární paniku a posílily neonacionalistické a neorasistické subkultury. Jednalo se o chaos postbipolární, postprofesionální, postmultikulturální, postantropocentrický (srv. zde). Je čas přidat k nim pátou formu chaosu – chaos posthegemonický. Označuji tím výrazem konec standardní představy o legislativním procesu v demokratických společnostech, kterou můžeme, v trochu komickém zjednodušení, popsat takto: v institucionalizovaném konfliktu mezi diskurzy a symboly ve veřejném prostoru a v konfrontaci se skeptickými a kritickými instancemi ve společnosti, jako jsou umění, přírodní a společenské vědy, se ustavuje kulturní a politická hegemonie, většinový názor, který se stává programem politických stran a ty jej pak přeměňují na zákony. Slovem legitimnost označujeme soulad mezi legalitou a kulturně-politickou hegemonií ve společnosti, který odolává kritickému tlaku antagonistických nároků na hegemonii.

Posthegemonický chaos znamená, že napětí mezi legalitou a legitimností se vymklo z rámce jakékoli politické a kulturní hegemonie v prudce rostoucím počtu sfér, jako je například manažování ekologických rizik, insider trading, autorská práva na webu, pracovní právo, globální finanční systém, tyranie specialistů, deformující dopad asymetrických informací na trhy i demokratické rozhodování, vydírání státu velkými koncerny hrozbou dislokace, skandální moc bank. V těchto sférách neustále vznikají bezprecedentní situace, které je třeba řešit ne aplikací pravidel, ale jako výjimku ze všech pravidel – to znamená svrchovaným politickým rozhodnutím a přijetím odpovědnosti.

V rozhovoru pro MfD z 23. prosince 2010 Václav Klaus odpovídá na otázku týkající se problému financování stran takto: Neexistuje žádné ideální, optimální vyřešení financování politiky. To je pouze sen, který prostě není možný… Politické strany musí z něčeho žít, musí si hledat své sponzory… Neumím nastavit (pravidla). Kdyby to někdo uměl, tak už jsme je dávno nastavili.

Nemožnost nastavit pravidla je obecným rysem postmoderní společnosti. Za zdánlivým utilitarismem Klausova postoje se tak skrývá klíčová otázka globálního kapitalismu: není posthegemonický chaos nevyhnutelnou historickou situací, kterou je třeba vzít vážně, a ne ji popírat „sněním o nastavení pravidel“? Nežijeme už ve společnosti druhé modernity, takže snaha podřídit ji pravidlům modernity první jen prohlubuje globální krizi demokracie?

Prvním krokem k jejímu řešení je připustit, že ve stále rostoucím počtu oblastí je dnes vývoj tak prudký a rozporný, že každé nastavené pravidlo ztrácí rychle legitimnost a účinnost. Musíme vzít na sebe svrchovanou politickou odpovědnost za řešení všem pravidlům se vymykajících problematických situací, nastolených techno-ekonomickou globalizací.

Globální krizi nelze řešit „nastavením pravidel“ (jakých?), ale jen vyšší kvalitou demokratické komunikace a větší účastí veřejnosti na rozhodovacích procesech.

Vzít korupci vážně

Korupce v demokratické společnosti je spiknutím proti univerzalismu norem, jehož cílem je nahradit univerzální normy partikulárními privilegii. Užitek pravidla je vždy podmíněný, nabízí nám budoucí výhody a závisí na našich schopnostech a historických okolnostech, zda možností – tím pravidlem otevřených – dokážeme využít. Privilegia naopak nabízejí užitek nepodmíněný, zhodnocují status quo, současnou pozici člověka v systému.

Jednoduše: zvýšit státním zaměstnancům plat plošně je privilegium, jejich užitek je nepodmíněný, získat k tomu jejich souhlas je snadné; naopak zavést pravidlo, které zvyšuje plat těm, kdo prokážou určité schopnosti, je jen podmíněným užitkem, nevíme předem, komu se podaří obstát. Z toho plyne, že pro politika je snazší získat konsensus nabídkou privilegií než pravidel a že bez institucí, které tomu brání, se politika brzy stane trhem s privilegii spíše než trhem s pravidly.

Takové degeneraci politického systému nelze zabránit bez rozvoje občanské politické kultury, civic culture, omezující růst subkultur legitimujících trh s privilegii. Pojem civic culture je v názvu slavné knihy Almonda a Verby, která strhla v šedesátých letech pozornost na nový obor studia – vliv různých politických kultur na fungování demokracie. Typologie politických kultur je postavena na čtyřech otázkách: Jsem aktivní účastník politického systému? Angažuji se v něm institucionalizovanými způsoby? Považuji získané výhody za legitimní výsledek své angažovanosti? Mám vztah k celku systému?

Můžeme tak rozlišit například kultury partikularistické, parazitní, odcizené. Existují také politické kultury, v nichž je korupce druhem etiky, například politická kultura amorálního familismu, v níž je za etické považováno prosazovat za všech okolností partikulární zájmy pokrevních a klanových příbuzných proti univerzalistickým pravidlům trhu a státu.

Korupce ve vlastním smyslu je možná jen v prostředí, které charakterizuje hegemonie liberálnědemokratické kultury a ve kterém proto nehrát podle pravidel je výjimkou. Malá skupina hráčů se spolčuje, aby maximalizovala svůj užitek tím, že nerespektuje pravidla; to ale funguje jen za předpokladu, že rozhodující většina hráčů pravidla respektuje. S růstem počtu nekorektních hráčů výnosnost korupce klesá, a když nekorektně hraje většina hráčů, problém už není řešitelný policejně a soudně. Vznikla rozsáhlá subkultura tichých dohod legitimizujících překračování pravidel, italský výraz pro tuto situaci je corruzione ambientale, neboli korupce daná prostředím. Kdo chce v takovém prostředí přežít, musí přijmout tichou dohodu o principech, podle kterých se rozdávají privilegia.

Vzít korupci vážně znamená vzít vážně společnost posthegemonického chaosu, v níž je možné stanovit rozdíl mezi legálním a nelegálním jen ve spodních poschodích systému, ne v poschodích, kam už výtah nejede, abych připomenul slavnou scénu z dokumentu Michaela Moora Roger a já. V nejvyšších poschodích je problémem rozsah subkultury legitimizující směnu mezi politikou a ekonomikou na globální úrovni, kde hranice mezi legálním a nelegálním je jen nepevnou konvencí.

Programový oportunismus

Politická kultura, do níž je třeba vepsat korupci v Česku, má hluboké kořeny v dějinách národa, který se vůči státu a jeho institucím buď vymezoval, nebo si v nich budoval „paralelní sítě přežití“. Ivo Možný napsal o pádu komunismu: Starý režim, který na dokonalost aspiroval, byl přemožen občany, kteří využívání jeho nedokonalosti přivedli téměř k dokonalosti.

Zobecněme vtipnou formulaci Iva Možného: v českém národě je silná subkultura orientovaná na systematické využívání nedokonalostí systému. Občanská politická kultura vyžaduje, aby se občan angažoval za zdokonalení systému, využívat jeho nedokonalosti k vlastnímu prospěchu je oportunistické. Nazvěme programovým oportunismem takovou politickou kulturu, jejíž nositelé nechtějí nedokonalost systému překonat, ale soustřeďují se na využívání jeho „mezer, slabostí a rozporů“. Podmínkou vzniku a konsolidace takové politické kultury je odcizení aktéra politickému systému, něco podobného dnes probíhá ve vztahu k EU, odtud rostoucí problémy evropského sjednocování – většina aktérů se orientuje na využívání mezer a nedokonalostí (hypertrofovaného) systému spíše než na zlepšení jeho fungování.

Druhou dimenzí této politické kultury je hojnost špatného sociálního kapitálu, tedy ochota většiny populace účastnit se tichých dohod o dělbě výhod plynoucích z využívání nedokonalosti systému. Tak se formují sítě vzájemné podpory a okultní směny výhod, které nahrazují řád založený na univerzálních pravidlech.

To, co se v Česku nazývá korupce, je ve skutečnosti rozsáhlá a rozvětvená subkultura, s hlubokými kořeny v minulosti, legitimizující pojetí politiky jako distribuce privilegií na základě tichých dohod mezi kmotry a jejich klienty. Ty Miloš Zeman definuje jako „placené agenty různých firem, např. pro získávání veřejných zakázek“.

Návštěvníky Mozartova památníku na smíchovské Bertramce přicházející z celého světa vítá německý a anglický nápis, který jim sděluje, že po letech okupace státními institucemi byl památník vrácen Mozartově obci, ale „vyrabovaný“ (geplündert!) a že případné vymáhání nápravy soudní cestou by trvalo léta. Toto je příklad zhoubných důsledků programově oportunistické subkultury, která je konstantou dějin českého národa. Myslím, že je v největší míře důsledkem dlouhodobé převahy nevěcnosti a morálního kýče v české politické historii.

Sociolog Jan Hartl vyvozuje z výzkumů českého veřejného mínění tezi, že česká politika je dlouhodobě „věcně nezakotvená“, proto plná emotivních konfliktů. Myslím si, že právě v tomto „věcném prázdnu“ české politiky se subkultura programového oportunismu pevně ustavila a jako podzemní řeka se vynořuje vždy, když se doba láme a přináší neopakovatelné příležitosti. Nejbrutálnější její verzí bylo poválečné drancování vysídleného pohraničí, znovu se vynořila v čase normalizace a pak v letech transformace, kdy se přelila přes celou společnost. V důsledku odmítnutí ODS „nazvat chybu chybou“ a postavit se v letech 1996–1998 do čela hnutí za nápravu nezamýšlených důsledků privatizace, se subkultura programového oportunismu v Česku zabetonovala. Dokud nebude z našich dějin vytlačena, korupce bude neřešitelným problémem. Zdá se mi, že nejmladší české generace s ní vedou jen krátký a marný boj, pak je do sebe vtáhne, nebo odejdou do ciziny jako tolik generací minulých. Větším problémem ale je, že v mnohem neprůhlednějších a cyničtějších variantách se subkultura programového oportunismu stává politickou kulturou globální postdemokracie.

Lépe než proklínat tmu je rozsvítit malou lampičku – praví úsloví. Boj s korupcí je ale ignis fatuus, bludné světélko, které nabízí lidem konkrétní předmět hněvu – důsledky nelegálního jednání jednotlivců, a odvrací tak pozornost od důsledků legálního jednání rozhodujících aktérů systému. Systém je příliš abstraktní, je bez tváře, neumíme se na něj rozhněvat. O tom ale až příště.

Václav Bělohradský, SALON, Právo

HOME - Domovská stránka